Psal jsem do školy práci na téma stolních počítačů a říkal jsem si, že když jsem se s tím už psal, tak že ten článek publikuji i zde, aby tady nebylo tak mrtvo. Vynechám prohlášení a úvod, vrhnete se tedy přímo do článku. Přeji příjemné čtení! (za případné nepřesnosti se omlouvám)
Podívejme se, čím se budeme zabývat:
- Sálové počítače
- Stolní počítače
- Procesory
- Grafické karty
- Operační paměti
- Úložiště dat
1. Sálové počítače
Nejprve si řekneme, proč jsem použil slovo stolních počítačů. Je to proto, že kdybych toto slůvko nepoužil, budeme se zabývat taky sálovými počítači. Pro porovnání jsem vybral americký Eniac, jehož vývoj stál 500 000 tehdejších dolarů. Tento počítač byl využíván v letech 1943 – 1955 americkou armádou. Jelikož to byl počítač elektronkový (každý 2. den se musely některé vyměnit, jelikož shořely), tak to nebyl žádný mrňousek – zabíral necelých 68 metrů čtverečných.
2. Stolní počítače
- Procesory
Řekli jsme si tedy něco, o využití slova stolních počítačů. Nyní se konečně vrhneme na historii. Začneme historii procesorů, jako mozku počítače. Jelikož se na něm odehrává většina výpočtů, tak si myslím, že si zaslouží 1. místo.
Procesor Intel 8086 byl vyráběn od roku 1978 a disponoval maximálním výkonem 10MHz (10 milionů operací za sekundu, dnešní průměrné procesory zvládnou 3 miliardy výpočtů za sekundu – 3GHz). Tento procesor byl využíván u IBM PC5150. IBM PC 5150 byl jeden z prvních stolních počítačů, který si mohl koupit běžný smrtelník a nemusel za něj platit celoživotní úspory (stačili mu na to úspory z ½ života). Tento počítač je označován jako otec dnešních počítačů. Vraťme se ještě na chvíli k procesoru Intel 8086. Tento procesor vycházel z předchozích úspěšných procesorů 8080 a 8085. Ovšem procesor 8086 oproti těmto dvou zmíněným disponoval vyšším výkonem a novou 16-ti bitovou architekturou.
Dále bych Vám chtěl říci něco o procesoru IBM P166+, který jste mohli vidět při prezentaci. Tento procesor zmiňuji, dalo by se říci, že hlavně z osobního důvodu. Tento procesor byl totiž mozek našeho (a později i mého) počítače. Tento procesor disponoval výkonem úžasných 133MHz (133 milionů operací). Tento procesor se vyráběl od roku 1995 a v Česku se dal v roce 1999 zakoupit za krásných 3 411 Kč.
- Grafické karty
Už tedy víte něco i o základech procesorů. Chápu, měl bych rozebrat každý procesor, co přinesl něco nového, ale na to mi bohužel moje znalosti nedostačují a navíc, by tato práce opravdu hodně stran. Pojďme se tedy přesunout k dalšímu tématu. Tím tématem jsou grafické karty. Bez grafické karty byste se nemohli dívat na to, co váš procesor vlastně vypočítal a musel by vám to sdělovat například tiskárnou. Uznejte, že hrát nějakou hru nebo pracovat s grafikou by bylo s tiskárnou velice nepříjemné. Po každé úpravě by vám tiskárna musela vytisknout aktuální verzi. Nejde jen o značné zpomalení práce ale taky extrémní spotřebu papíru. Není lepší mít grafickou kartu pěkně v počítači a dívat se na monitor? Určitě je. Grafických karet bylo též spousta, ale podíváme se na ty nejzajímavější, které nám trh nabídnul.
Podívejme se tedy společně na první grafickou kartu s plnou podporou 3D akcelerace, vysokým výkonem a bezproblémovými ovladači. Jde o grafickou kartu 3dfx Voodoo 1. Tato grafická karta se začala prodávat v roce 1996 a byla to jedna z nejrozšířenějších karet ve své době. Karta se prodávala za 300 tehdejších dolarů. Po přepočtu dnešním kurzem se dostaneme na cca 6 000 korun, což by ani v dnešní době nebylo moc, kdy se dají nejlepší grafické karty na hraní her pořídit až za 31 tisíc korun. Před touto kartou se lidé museli spokojit pouze s kartami bez 3D akcelerace, což znamenalo nehezký obraz při hraní her nebo při práci s grafikou. Bohužel tato karta nedisponovala podporou 2D akcelerace, což znamenalo, že jste v PC museli mít další grafickou kartu, pokud jste chtěli využívat 2D akcelerace.
Grafická karta nVidia RIVA TNT z roku 1998 ovšem tento neduh neměla. Tato karta obsahovala v 1 čipu 2D i 3D akcelerátor. Tímto odpadala nutnost, při potřebě 2D akcelerace, instalovat do počítače další grafickou kartu s 2D akcelerátorem.
- Operační paměti
Operační paměť slouží k ukládání právě spuštěných programů. Kdyby měl počítač pracovat místo paměti ram (= operační paměť) s pevným diskem, byla by tato práce velice ale opravdu velice zdlouhavá a ne-li nemožná.
Na operačních pamětích moc zajímavého nenajdeme, ovšem nezmínit je by byla chyba. Paměti typu SDRAM byly využívány mezi lety 1990 až 1999. Tyto paměti mívaly kapacitu od 16 MB do 512 MB (pro porovnání, dnešní průměrné počítače mají 4 GB ram, což je 4 096 MB paměti ram). Od roku 2000 začaly paměti typu DDR vytlačovat z trhu staré paměti typu SDRAM. Paměti typu DDR podporovaly kapacitu od 64 MB do 2 048 MB.
- Úložiště dat
Bez nějakého úložiště dat, byste si mohli výpočty vyprodukované procesorem zapisovat maximálně na papír. K tomuto účelu bylo vytvořeno několik úložišť, na které si můžete výpočty nebo vámi vytvořené dokumenty ukládat. Příjemná věc, že?
Nejprve se budeme zabývat děrným štítkem. Je to kus papíru, na který jsou pomocí 0 a 1 (stejně jako u všech ostatních úložišť) ukládána data. Toto médium bylo poprvé využito při sčítání lidu v USA v roce 1890. Toto médium bylo ovšem velice náchylné na zničení – mohlo shořet, být roztrháno nebo sežráno nějakým zvířetem.
Dále tady máme HDD (= Hard Disk Drive). Toto úložiště bylo vynalezeno v roce 1954 panem Reyem Johnsonem. Podíváme se na disk IBM 3390 z roku 1989. Tento disk disponoval kapacitou 1 – 2 GB (dnešní disky mají až 4 000GB), vážil skoro 39KG a stál 75 000 tehdejších dolarů (což je podle dnešního kurzu 1,5 milionů korun). Dále bych vám chtěl představit disk Seagate Medalist 3210 z roku 1999, který se dal v Česku zakoupit za 4 533 Kč. Tento disk měl kapacitu celé 3,2 GB, což byla v roce 1999 úctyhodná kapacita.
Dalším úložištěm je disketa. Diskety byly prodávány v několika verzích. Z roku 1971 byla verze 8“, na kterou šlo zapsat až 160kB, po dalších pár letech vývoje se na ni vešlo úžasných 1,1 MB. Další verzí byla verze z roku 1976 a šlo o 5,25“ velkou disketu, na kterou se vešlo 160 kB dat. Po několika letech dalšího vývoje se na ni dalo vměstnat až 1,2MB. Poslední verze byla z roku 1984 o velikosti 3,5“ a dalo se na ni zpočátku zapsat 400 až 800 kB, později však 1,44 MB, která v roce 1999 stála 10,7kč, a maximální velikost byla 2,88 MB.
Za poslední rozšířené úložiště do roku 2000 považuji CD (= Compact Disk). Na toto médium kotoučového typu se vešlo 700 MB dat nebo 80 minut zvukové stopy, kterou tento nosič nosí dodnes. Kompaktní disk byl vyvinut firmami Sony a Philips jako náhrada starších nosičů audia. Toto médium se v roce 1999 dalo pořídit za 49 Kč.
